Alena Mornštajnová: Hotýlek (2015)

„Svět se vždycky řídil jenom jedním pravidlem - kdo má moc, má peníze a pravdu - a na tom nezmění nic ani hesla vylepená na všech výlohách.“

zdroj: databazeknih.cz

S načítáním knížek od jednoho autora je ta potíž, že se můžou být napsané sebelíp a můžou vyprávět seberozmanitější příběhy, ale pokud rukopis autora jasně čitelný, nevyhnutelně se začnou zajídat. Zatímco u Čapka se mi to děje hlavně tématicky, u Mornštajnové je to hlavně u obšírného stylu jejích generačních románů. Aby bylo jasno, ty knížky nejsou psané špatně, právě naopak, ale jsou trochu sterilní na emoce a byť jsem ji za to na začátku milovala (hlavně když došlo na téma druhé světové války), přiznávám, že mě to začíná trochu unavovat.

Hotýlek nijak nepřekvapí nikoho, kdo četl aspoň jednu z předchozích knížek, ale ani nijak zásadně nezklame. K mé velké radosti je psaná er-formou, která dělá to množství postav a jejich pohled na věc mnohem přehlednější, ale pořád jsem byla chvílemi trochu přehlcená. Přesto je ale hlavní důraz hlavně na celém životě jedné postavy a všechno, co se stane, se Václava nějak týká, byť jako v případě už zmíněné tety Marie často jen velmi okrajově.

Narozdíl od předchozích knížek mi tady ale chyběla nějaká neznámá, kterou si musí čtenář dosadit jako v případě Tichých roků a Hany nebo nějaká časovaná bomba jako v případě Slepé mapy. Myslím, že tou časovanou bombou tady měla být ta obálka, ale ta bomba nikdy nevybuchla a zatímco u Slepé mapy si člověk trochu oddychne, konec Hotýlku je tak nějak nemastný neslaný.

Celkově je Hotýlek podle mě opět výborně napsaná knížka, která neurazí žádného fanouška generačních románů, ale trochu jí chyběl říz těch ostatních. (A na slovo "hotýlek" jsem od přečtení docela alergická.

„Den za dnem pomáhala v kuchyni, uklízela pokojíky po milostných hrách, které sama nikdy nepoznala, a čekala, až se něco stane. Něco, co ji vysvobodí ze všedního toku dní a dovolí jí okusit, jaký život opravdu je. Roky plynuly, týdny se opakovaly s nudnou jednotvárností [...] a teta Marie nabyla dojmu, že nežije, že životu jen přihlíží.“

„Režim, který byl zpočátku tak silný, zarputilý a krutý, v dalších letech lapající po dechu a mstivý a ke konci skomírající a obelhávající i sám sebe, konečně spáchal řízenou sebevraždu.“