_______
"This is a true story. The following events took place in Minnesota in 2019. At the request of the survivors, the names have been changed. Out of respect for the dead, the rest has been told exactly as it occurred."
 |
| zdroj: imdb.com |
Nemám tušení, jestli to bylo tou pauzou mezi řadami nebo tím, že teď se dívám na zdaleka míň seriálů, než dřív, a nemám tolik srovnání, ale pátá řada Fargo byla podle mě zatím nejlepší nejen z cyklu, ale obecně ze všeho, co jsem za poslední dobu viděla. Pobavila mě, napajala mě, nasrala mě, dojala mě a upřímně můžu říct, že poslední půlhodina Bisquik bylo skutečně mistrovské dílo.
Přemýšlela jsem, čím začít, a rozhodla jsem se začít tím, co pro mě bylo úplně nejdůležitější - fantasticky napsané ženské postavy. Žádná z nich nebyla dokonalá a nerozhodovala se vždycky správně, ale všechny měly vlastní příběh, motivace a jednaly samy za sebe. Prostě široko daleko žádná patentovaná silná žena, která jde jen tam, kde ji chtějí ostatní mít (aby se náhodou nerozhodla špatně a čtenáře/diváky, kteří se s ní ztotožňují, nenaštvala), a muži v jejím okolí ji musí neustále zachraňovat.
Dot (Juno Temple) začala trochu jako raněné ptáče, ale velmi rychle se vyprofilovala do toho tygra, na kterého ji Munch překřtil. Neudělala to ale tak, že najednou začala ovládat čtyři různá bojová umění a všechny střelné zbraně pod sluncem, ale pomocí zdrojů, které realisticky mohla během života získat, a já jsem si ji absolutně zamilovala. Dokud jsem neviděla Insolubilia, nevěděla jsem, že potřebuji dospěláckou verzi Home Alone. Lorraine (Jennifer Jason Leigh) byla krásná ilustrace dvou tvrdých životních pravd: ženy na vrcholu sotva kdy kopou za ostatní ženy a nikdo se nestane multimilionářem díky poctivé a etické práci. Lorraine ale navzdory svému vystupování milovala svého syna, což motivovalo většinu jejího jednání, a ve finále jsem si k ní našla cestu. (Ten vlhký sen, kterým byla její konfrontace Roye ve vězení, k tomu jen přispěl.)
Indira (Richa Moorjani) byla přesně ten typ postavy, který od Fargo vzhledem ke zdrojovému materiálu čekám, a samozřejmě jsem si ji zamilovala, protože tyhle postavy jsou mucholapka a já jsem moucha. Hrozně mě potěšili jejím závěrečným týmováním s Lorraine, byl to přesně ten „good for her“ moment, který jsem si pro ni přála. Dlouho mi totiž nic nezvedlo tlak tolik jako způsob, jakým s ní ta napodobenina chlapa, kterou si vzala, v Blanket mluvila. Zajímavou, ale ne úplně prozkoumanou postavou byla Karen (Rebecca Liddiard), u které by mě upřímně zajímalo, jak se její život vyvíjel poté, ale nebyl to její příběh. (Pojmenovaná ale byla dokonale.)
Co se týče chlapů, na první místo rozhodně patří Witt (Lamorne Morris) - aneb ta druhá typická Fargo postava - zčásti pro jeho čisté srdce a zčásti protože Lamorne Morris mě v dramatické roli hodně příjemně překvapil. Na konci jsem o něj měla strach a ukázalo se, že oprávněně, brečela jsem jak želva. Scéna u hrobu mě ale zahřála u srdce. Munch (Sam Spruell) byl ta třetí typická Fargo postava a byť nejsem moc nadšená z toho, že se nikdy nevyjasnilo, jestli je nadpřirozená bytost nebo jen magor, byl zodpovědný za výše zmiňovanou poslední půlhodinu, která byla hlavně díky němu extrémně silná (a dala mi další důvod milovat Dot). Wayne (David Rysdahl) byl natvrdlý měkouš, ale se srdcem ze zlata, a měl nesmírné štěstí, že se oženil zrovna s Dot.
Gatora (Joe Keery) mi bylo od toho, co jsem pochopila, že Roy je jeho otec, dost líto: ne ve smyslu toho, jak dopadl, ale ve smyslu toho, že nikdy ve skutečnosti nedostal šanci naučit se být dobrý člověk. Měl samozřejmě rozum a přístup k různým zdrojům, ale jeho žebříček hodnot byl pokroucený snad od prvního nádechu. Nedělá ho to míň zodpovědným za jeho chování, ale vzbuzuje to lítost. Co se týče Roye (Jon Hamm), řeknu jen to, že Jon Hamm tu skoro až groteskně zlou postavu zahrál tak přesvědčivě, že zvládl nepůsobit jako karikatura, ale skutečný člověk z masa a kostí, kterého jsem nemohla vystát.
Spostu postav jsem nezmínila nebo nerozebírala, ale každá měla svůj plný charakter, míněno nepřišlo mi, že by tam byl v popředí někdo, kdo se dal zaměnit za kohokoliv jiného a výsledek byl stejný. Děj byl krásně přímočarý, takže ačkoliv se zdá, že postav bylo hodně, všichni se podíleli na jedné zápletce a nikdy jsem netápala. Poslední dvě epizody jsem musela sjet najednou, čistě protože po cliffhangeru v Blanket jsem neměla nervy prožívat další, ale s koncem jsem byla spokojená, seděl jak prdel na hrnec.
Jak jsem psala výš, za mě asi nejlepší řada Fargo. Jsem hodně zvědavá, jestli bude další a podaří se jim to překonat.
Přemýšlela jsem, čím začít, a rozhodla jsem se začít tím, co pro mě bylo úplně nejdůležitější - fantasticky napsané ženské postavy. Žádná z nich nebyla dokonalá a nerozhodovala se vždycky správně, ale všechny měly vlastní příběh, motivace a jednaly samy za sebe. Prostě široko daleko žádná patentovaná silná žena, která jde jen tam, kde ji chtějí ostatní mít (aby se náhodou nerozhodla špatně a čtenáře/diváky, kteří se s ní ztotožňují, nenaštvala), a muži v jejím okolí ji musí neustále zachraňovat.
Dot (Juno Temple) začala trochu jako raněné ptáče, ale velmi rychle se vyprofilovala do toho tygra, na kterého ji Munch překřtil. Neudělala to ale tak, že najednou začala ovládat čtyři různá bojová umění a všechny střelné zbraně pod sluncem, ale pomocí zdrojů, které realisticky mohla během života získat, a já jsem si ji absolutně zamilovala. Dokud jsem neviděla Insolubilia, nevěděla jsem, že potřebuji dospěláckou verzi Home Alone. Lorraine (Jennifer Jason Leigh) byla krásná ilustrace dvou tvrdých životních pravd: ženy na vrcholu sotva kdy kopou za ostatní ženy a nikdo se nestane multimilionářem díky poctivé a etické práci. Lorraine ale navzdory svému vystupování milovala svého syna, což motivovalo většinu jejího jednání, a ve finále jsem si k ní našla cestu. (Ten vlhký sen, kterým byla její konfrontace Roye ve vězení, k tomu jen přispěl.)
Indira (Richa Moorjani) byla přesně ten typ postavy, který od Fargo vzhledem ke zdrojovému materiálu čekám, a samozřejmě jsem si ji zamilovala, protože tyhle postavy jsou mucholapka a já jsem moucha. Hrozně mě potěšili jejím závěrečným týmováním s Lorraine, byl to přesně ten „good for her“ moment, který jsem si pro ni přála. Dlouho mi totiž nic nezvedlo tlak tolik jako způsob, jakým s ní ta napodobenina chlapa, kterou si vzala, v Blanket mluvila. Zajímavou, ale ne úplně prozkoumanou postavou byla Karen (Rebecca Liddiard), u které by mě upřímně zajímalo, jak se její život vyvíjel poté, ale nebyl to její příběh. (Pojmenovaná ale byla dokonale.)
Co se týče chlapů, na první místo rozhodně patří Witt (Lamorne Morris) - aneb ta druhá typická Fargo postava - zčásti pro jeho čisté srdce a zčásti protože Lamorne Morris mě v dramatické roli hodně příjemně překvapil. Na konci jsem o něj měla strach a ukázalo se, že oprávněně, brečela jsem jak želva. Scéna u hrobu mě ale zahřála u srdce. Munch (Sam Spruell) byl ta třetí typická Fargo postava a byť nejsem moc nadšená z toho, že se nikdy nevyjasnilo, jestli je nadpřirozená bytost nebo jen magor, byl zodpovědný za výše zmiňovanou poslední půlhodinu, která byla hlavně díky němu extrémně silná (a dala mi další důvod milovat Dot). Wayne (David Rysdahl) byl natvrdlý měkouš, ale se srdcem ze zlata, a měl nesmírné štěstí, že se oženil zrovna s Dot.
Gatora (Joe Keery) mi bylo od toho, co jsem pochopila, že Roy je jeho otec, dost líto: ne ve smyslu toho, jak dopadl, ale ve smyslu toho, že nikdy ve skutečnosti nedostal šanci naučit se být dobrý člověk. Měl samozřejmě rozum a přístup k různým zdrojům, ale jeho žebříček hodnot byl pokroucený snad od prvního nádechu. Nedělá ho to míň zodpovědným za jeho chování, ale vzbuzuje to lítost. Co se týče Roye (Jon Hamm), řeknu jen to, že Jon Hamm tu skoro až groteskně zlou postavu zahrál tak přesvědčivě, že zvládl nepůsobit jako karikatura, ale skutečný člověk z masa a kostí, kterého jsem nemohla vystát.
Spostu postav jsem nezmínila nebo nerozebírala, ale každá měla svůj plný charakter, míněno nepřišlo mi, že by tam byl v popředí někdo, kdo se dal zaměnit za kohokoliv jiného a výsledek byl stejný. Děj byl krásně přímočarý, takže ačkoliv se zdá, že postav bylo hodně, všichni se podíleli na jedné zápletce a nikdy jsem netápala. Poslední dvě epizody jsem musela sjet najednou, čistě protože po cliffhangeru v Blanket jsem neměla nervy prožívat další, ale s koncem jsem byla spokojená, seděl jak prdel na hrnec.
Jak jsem psala výš, za mě asi nejlepší řada Fargo. Jsem hodně zvědavá, jestli bude další a podaří se jim to překonat.
But now everywhere you look, you see kings. Everything they want, they call their own, and if they cannot have it, they say that they are not free. They even pretend their freedom should be free, that it has no cost, but the cost is always death.
Life for life.
Me or you."
