 |
| zdroj: imdb.com |
Jsem jeden z lidí, které u filmových či televizních adaptací knížek hledají především vizuální zpracování a jiný pohled na zdrojovou látku a dokud je zachovaná původní pointa, je mi jedno, nakolik je to přesné. Zvlášť to platí pro nová zpracování románů 19. století a starších, protože ty jsou z mé zkušenosti příšerně zdlouhavé a pomalé a Jane Austen rozhodně není výjimkou. Nepotřebuji na plátně slovo od slova vidět, co si můžu přečíst v knížce - chci vidět, jak s tou látkou pracuje jiný mozek než ten můj a chci potěšit oči. Po shlédnutí této adaptace musím říct, že Autumn de Wilde a Eleanor Catton přesně věděly, co dělají, a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc jsem s tím spokojená.
Anya Taylor-Joy (Emma Woodhouse) perfektně vystihovala jak Emminu zbrnčenost a sebevědomí plynoucí z postavení, tak její intelekt a laskavé srdce. Prakticky jediná připomínka, kterou jsem k ní měla, byl fakt, že ta empírová móda jí moc nelichotila, ale to se dá těžko někomu vyčítat - naopak je to krásná připomínka toho, že móda měla vždycky svoje oběti. Miranda Hart byla jako vždycky brilantní - slečna Bates je se svou vyřídilkou, sociální neschopností a překvapivou zranitelností rolí přímo pro ni a ona z ní vytřískala absolutní maximum.
Johnny Flynn (pan Knightley) hrál Knightleyho, jak jsme ho ještě neviděli - z přechytralého chlápka, který si dává za úkol nonstop kritizovat mladou holku za její zbrklost a emocionálnost, je přechytralý chlápek, který začne být nesnesitelně emocionální a dramatický ve chvíli, kdy si po jednom (1) tanci uvědomí, že je do ní zamilovaný, a najednou jsou veškerá jeho suverénnost a nadhled v trapu. Jsem nesmírně vděčná za to, že v této adaptaci to není jenom Emma, kdo se musí nevyhnutelně poučit a přehodnotit svůj přístup. Pokrok!
Gemma Whelan (paní Weston), Mia Goth (Harriet Smith), Tanya Reynolds (paní Elton) a Josh O'Connor (pan Elton) rovněž dokonale vystihovali postavy, které hráli, zvlášť Elton byl obzvlášť napřesdržku. Bill Nighy (pan Woodhouse) udělal z postavy, která mě nikdy zvlášť nezajímala, vyložené potěšení, a bavila jsem se pokaždé, když byl na scéně. Callum Turner (Frank Churchhill) hrál postavu, u které jsem si nikdy dřív patrně neuvědomila, jak otřesná a odpudivá svým chováním je, a tahle adaptace je snad první, kde situaci Jane Fairfax (Amber Anderson) nevidím jako happy end.
Klíčovou scénou příběhu pro mě vždycky bylo: "Badly done, Emma!" a tady mě nezklamala. Místo zklamaného učitele, do kterého se Knightley obvykle stylizuje a který se víc rozčiluje z frustrace nad Churchhillem a jeho vlivem než nad čímkoliv jiným, tady byl muž zcela zklamaný něčím, co udělal jeho přítel, a jeho zlost plynula především z nespravedlnosti celé situace a soucitu se slečnou Bates než z pocitu vlastní nadřazenosti. Fakt, že Johnny Flynn nevypadá na svůj věk, navíc udělal celou tu scénu vyrovnanější. (Ten fakt, že se jedná o romanci mezi jednadvacetiletou ženou a sedmatřicetiletým mužem, mě stále trochu znervózňuje, ale asi je to jedna z věcí, která se se musí původnímu příběhu odpustit, a průběh té romance to dělá trochu snesitelnější.)
Rozhodně nesmím zapomenout vypíchnout vizuální stránku filmu - sladěnost do sladkých pastelových barev a krásné interiéry i exteriéry dokonale navozují atmosféru, ale neruší od děje. Kostýmy jsou brilantní a hudba hodně nahrává komediálnosti některých scén - zkrátka a dobře to pro mě celé opravdu fungovalo.
Nemůžu říct, že mě to donutí vrátit se ke knížce - i když by mě zajímalo, jak bych ji viděla dospělýma očima - ale kdyby se mě někdo náhodou ptal, kterou adaptaci doporučuju, tahle bude na prvním místě.