| Season 6 & 7 | Season 8 & 9 | I Want to Believe |
| Season 10 | Season 11 |
_______
“Reason and faith in harmony. Isn't that why we're so good together?”
 |
| zdroj: imdb.com |
Četla jsem si tuhle ten vitriol, který ze mě šel po minulé řadě, a říkala jsem si, že takhle negativní už být nechci, je to proboha jenom televizní seriál. Zároveň jim ale tak nějak nechci odpustit, co provedli s My Struggle III a My Struggle IV. Nemůžu si pomoct, ale "My Struggle" se pro mě stalo synonymem dějové fašírky a konkrétně tyto dvě epizody na mě působily, jako by Chris Carter psal fanfiction k vlastnímu seriálu s rozhledem a věcností čtrnáctky, která jenom zoufale chce uklidit, co scénáristi napáchali. Ve chvíli, kdy je Carter ale zároveň tím scénáristou, je to prostě jenom k vzteku. A přitom Plus One (taktéž z Carterova pera) nebylo vůbec špatné, takže to nechápu.
Mulder (David Duchovny), Scully (Gillian Anderson) a jejich "will they, won't they" fungovalo dvacet let zpátky předtím, než do toho praštili, měli dítě, utekli spolu před spravedlností a celý ten kolotoč párkrát opakovali, aby nám ukázali, že bez ohledu na to, co se stane, ti dva stejně zase skončí spolu, protože i kdyby tam nebylo silné pouto, je to to jediné, co s jejich zkušenostmi a v jejich věku dává smysl. ("You always bear north, Mulder... no matter which way or how hard the wind blows against you.") Pokoušet se v tomto ohledu napínat bylo naivní a trochu úsměvné.
Skinner (Mitch Pileggi) tam být prostě musel, chudák je to takový inventář, který bude sedět ve stejné kanceláři už navždycky, a čím ten seriál běží delší dobu, tím je to prostě jenom smutnější a depresivnější. Mulder a Scully mají sami sebe (plus Scully má tu děsivou paruku), Skinner má prdlajs.
Nechce se mi znovu pročítat minulou "recenzi", ale někde už jsem určitě zmínila, jak mám Reyes (Annabeth Gish) ráda. Dost patrně jsem i podotýkala, jak mě nasralo, co s ní v desáté řadě udělali a jedenácté to teda rozhodně nenapravili. Je pravda, že v My Struggle IV se pokusili o nějaké vykoupení, ale bylo to polovičaté, nedotažené a pořád nikdo nevysvětlil Moničiny motivace a skutečnou míru její angažovanosti s Kuřákem (William B. Davis). To se konečně dá říct o celé mytologii, která nebyla absolutně vysvětlená, prostě ji jen popravili stejně jako Scullyin charakter, když ji nechali na Williamovu smrt reagovat tak, jak reagovala. Pokud celou dobu nevěděla, že ten kluk žije, a konečně ho neposlechla, pěkně to podělali. Nicméně hádám, že teď už to asi ani nikdo nevysvětlí a upřímně, je to dobře. Případné My Struggle V už bych vůbec nemusela rozchodit.
Ale od mytologie k těm příjemnějším věcem: Z guest stars se objevili Haley Joel Osment (Davey James, Kitten) a Joel McHale (Tad O'Malley, My Struggle IV). This mě samo za sebe tak nebavilo, ale hodně mě potěšil Langly (Dean Haglund); Plus One pro mě bylo trochu matoucí, možná jsem tomu ale nevěnovala tolik pozornosti, kolik jsem měla, a celkově to hodnotím dobře; The Lost Art of Forehead Sweat byla naprosto úžasná epizoda, královsky jsem se bavila.
Ghouli se mi líbilo díky Gillian Anderson, její děs byl úžasně zahraný; Kitten udělalo ze Skinnera na pět minut něco jiného než inventář; Rm9sbG93ZXJz jsem ze začátku nechápala, ale pak to vygradovalo a fakt mě to hodně příjemně překvapilo; Familiar mělo extrémně děsivou dětskou pohádku, ale celkově úžasně stísněnou atmosféru; a Nothing Lasts Forever bylo dokonale temné, fakt se mi to líbilo.
Když odhlédneme od mytologie, která mě prostě jenom srala, nebyla to vůbec špatná řada, naopak. Epizodky byly pocitově stará dobrá The X-Files, nenutili nám žádné další nové postavy, které nikoho nezajímají, takže jsem vlastně byla i ráda, že se na to dívám. Každopádně stejně jako Gillian Anderson cítím, že jsme na konečné, a doufám, že se na tom nic nezmění.
Mulder (David Duchovny), Scully (Gillian Anderson) a jejich "will they, won't they" fungovalo dvacet let zpátky předtím, než do toho praštili, měli dítě, utekli spolu před spravedlností a celý ten kolotoč párkrát opakovali, aby nám ukázali, že bez ohledu na to, co se stane, ti dva stejně zase skončí spolu, protože i kdyby tam nebylo silné pouto, je to to jediné, co s jejich zkušenostmi a v jejich věku dává smysl. ("You always bear north, Mulder... no matter which way or how hard the wind blows against you.") Pokoušet se v tomto ohledu napínat bylo naivní a trochu úsměvné.
Skinner (Mitch Pileggi) tam být prostě musel, chudák je to takový inventář, který bude sedět ve stejné kanceláři už navždycky, a čím ten seriál běží delší dobu, tím je to prostě jenom smutnější a depresivnější. Mulder a Scully mají sami sebe (plus Scully má tu děsivou paruku), Skinner má prdlajs.
Nechce se mi znovu pročítat minulou "recenzi", ale někde už jsem určitě zmínila, jak mám Reyes (Annabeth Gish) ráda. Dost patrně jsem i podotýkala, jak mě nasralo, co s ní v desáté řadě udělali a jedenácté to teda rozhodně nenapravili. Je pravda, že v My Struggle IV se pokusili o nějaké vykoupení, ale bylo to polovičaté, nedotažené a pořád nikdo nevysvětlil Moničiny motivace a skutečnou míru její angažovanosti s Kuřákem (William B. Davis). To se konečně dá říct o celé mytologii, která nebyla absolutně vysvětlená, prostě ji jen popravili stejně jako Scullyin charakter, když ji nechali na Williamovu smrt reagovat tak, jak reagovala. Pokud celou dobu nevěděla, že ten kluk žije, a konečně ho neposlechla, pěkně to podělali. Nicméně hádám, že teď už to asi ani nikdo nevysvětlí a upřímně, je to dobře. Případné My Struggle V už bych vůbec nemusela rozchodit.
Ale od mytologie k těm příjemnějším věcem: Z guest stars se objevili Haley Joel Osment (Davey James, Kitten) a Joel McHale (Tad O'Malley, My Struggle IV). This mě samo za sebe tak nebavilo, ale hodně mě potěšil Langly (Dean Haglund); Plus One pro mě bylo trochu matoucí, možná jsem tomu ale nevěnovala tolik pozornosti, kolik jsem měla, a celkově to hodnotím dobře; The Lost Art of Forehead Sweat byla naprosto úžasná epizoda, královsky jsem se bavila.
Ghouli se mi líbilo díky Gillian Anderson, její děs byl úžasně zahraný; Kitten udělalo ze Skinnera na pět minut něco jiného než inventář; Rm9sbG93ZXJz jsem ze začátku nechápala, ale pak to vygradovalo a fakt mě to hodně příjemně překvapilo; Familiar mělo extrémně děsivou dětskou pohádku, ale celkově úžasně stísněnou atmosféru; a Nothing Lasts Forever bylo dokonale temné, fakt se mi to líbilo.
Když odhlédneme od mytologie, která mě prostě jenom srala, nebyla to vůbec špatná řada, naopak. Epizodky byly pocitově stará dobrá The X-Files, nenutili nám žádné další nové postavy, které nikoho nezajímají, takže jsem vlastně byla i ráda, že se na to dívám. Každopádně stejně jako Gillian Anderson cítím, že jsme na konečné, a doufám, že se na tom nic nezmění.
